Z Bukureště, v níž jsme sledovali prince Johanna minulý měsíc, se teď přesuneme do Říma, neboť právě tam byl převelen v lednu roku 1903. Pobyl tu však pouze rok, aby přesídlil do Londýna, z nějž se vrátil roku 1906 opět do Bukureště. Zatím však nepředbíhejme.

      Z pramenů se dozvídáme, že první pobyt na Balkánském poloostrově byl pro rodinu náročný a vyčerpávající. Nabídka působení ve „věčném městě“ byla proto jistě přijata s nadšením. Bezesporu tu sehrálo roli i velmi ryzí a bigotní katolictví prince i jeho manželky Sophie. Hned v únoru roku 1903 následovalo princovo povýšení do hodnosti legačního rady I. třídy a za zásluhy na poli diplomatickém obdržel řád Františka Josefa I., komturské třídy.

      Roku 1903 však zemřel po vleklé nemoci 18. dubna Johannův starší bratr, princ Otto Eduard, který působil nejprve jako člen rakousko-uherské armády a posléze se stal benediktinem v pražském klášteře v Emauzích a byl vysvěcen na kněze. Rodina se proto přesunula z Bukureště do Vídně a bezesporu se také účastnila pohřbu, který se patrně odehrával v pražském klášteře, neboť právě v Praze na Vyšehradském hřbitově je princ P. Otto Eduard pochován. Zemřel krátce před svými čtyřicátými narozeninami a princ Johann želel toho, že nestihl bratra v posledních chvílích života navštívit.

      V polovině dubna se již rodina ocitla v Římě. Budova velvyslanectví se nacházela v prostorách luxusního paláce Chigi, jehož historie sahá až do 16. století. Vatikán do kompetencí italského velvyslanectví, na němž princ Johann působil, nespadal. Byl mu přidělen od c. k. ministerstva zahraničí samostatný personál, který měl své sídlo v paláci Venezia. Krátce po příjezdu do Říma si manželé dovolili, v souvislosti s úmrtím princova bratra P. Otty Eduarda, naplánovat dovolenou v Benátkách, kde se ubytovali na ostrově Lido. Princezna Sophie po letech vzpomínala na návštěvu takto: "Jak příjemné je jezdit ve večerních hodinách vaporetty, sedět na náměstí sv. Marka nebo se houpat na gondole. Ze všech stran posloucháte hudbu, zpěv a obloha je zde na jihu jasná, plná hvězd." Z této dovolené se princ Johann musel rychle vrátit do Říma, neboť právě zemřela hlava katolické církve, papež Lev XIII. Konkláve tehdy ovládl francouzský kardinál Rampolla, který neměl příliš kladný vztah vůči Rakousko-Uhersku. Z toho důvodu bylo historicky naposledy uplatněno právo tzv. exkluzívy, kdy byla volba nového papeže anulována. Toto právo měli vybraní představitelé některých katolických mocností. Nakonec byl kardinál Rampolla z volby vyloučen. Byl zvolen kardinál Giuseppe Sarto, který přijal jméno Pius X. Nový papež nechal záhy zmíněné právo exkluzívy zrušit. Právě s tímto výjimečným Svatým otcem bude mít princ Johann ještě čest intenzivně spolupracovat z pozice velvyslance ve Vatikánu, to bude však až v letech 1911 - 1918.

      Římský diplomatický personál tvořil takřka rodinné prostředí. Všichni členové sboru se navzájem znali a jejich rodiny se navštěvovaly. Princezna Sophie byla v té době opět těhotná. V říjnu roku 1903 přišlo v Římě na svět v pořadí čtvrté dítě, princezna Marie. Po Novém roce začal společenský život v podobě slavnostních recepcí a plesů. Princ Johann zde získal řadu důležitých kontaktů, které měl možnost zúročit posléze v roli velvyslance ve Vatikánu. Během těchto společenských akcí poskytoval krátké audience i královský manželský pár. Princezna Sophie na to vzpomínala takto: "Královna byla známá pro své často rozpačité chování, kdy praskala prsty a bojovala s každým slovem. Obvykle se dotazovala, kolik dětí máte a kolik jim je. Celá záležitost netrvala dlouho a za krátko jsme odcházeli. Královský pár býval viděn velmi zřídka, žil v osamocení." Rozdělení toho, co bylo královské a co papežské, bylo zcela striktní a napětí mezi oběma stranami se postupně zvyšovalo. Princ Johann měl velký zájem o papežskou politiku, a tak celý tento spor, který začal již v roce 1870 anexí suverénního papežského státu, pozorně sledoval.

      Rodina si Itálii zcela zamilovala, ale dlouho si ji neužila. Na konci června roku 1904 byl princ Johann převelen do Londýna. Německo, které bylo spojencem Rakousko-Uherska, mělo velmi napjaté vztahy s Anglií a diplomaté v této zemi měli nelehký úkol stabilizovat celou situaci v tomto trojúhelníku. V některých vypjatých případech dokonce v tamních novinách vycházely protiněmecké texty. Objevovaly se karikatury německého císaře Viléma s mottem „císař chce vládnout Anglii“. Do této situace byl zvolen nový zástupce Rakousko-Uherska v Londýně, Albrecht Mensdorff-Pouilly-Dietrichstein. Byl takřka stejně starý jako princ Johann, který mu byl určen velmi zkušeným tajemníkem.  Albrecht Mensdorff se záhy postaral o další princovy kariérní postupy. Z dochovaných pramenů přesně víme, jak vypadalo tehdejší sídlo velvyslaneckého tajemníka. Rodina prince Johanna Schönburga obývala malý dům, který byl však postaven do výšky a působil jako „věž“. V přízemí byla jídelna, kuřácký pokoj a zázemí pro personál. V prvním patře velký salon a v druhém patře ložnice. Pod střechou v podkroví se pak nacházely dětské pokoje. V této době si princ Schönburg také mohl dovolit koupit svůj první automobil, nevíme však, jaké značky. Víme pouze, že stroj nebyl některak výkonný, neboť „uvízl i v sebemenším kopci“.

      Princezna Sophie vzpomínala na Londýn jako na těžké časy, kdy byl manžel stále zaneprázdněn a nebyl takřka vůbec doma. I volné dny často trávili ve společnosti jiných aristokratů, a tak na rodinu zbývalo jen velmi málo času. Návštěvy u tamních aristokratů se nesly v unylé nudné atmosféře a manželé Schönburgovi obdivovali tedy jen krásné, staré domy, velkorysé zahrady a parky v anglickém stylu.

      Podzim a závěr roku se v Anglii nesl ve velmi klidném duchu. Každý, kdo si to mohl dovolit, pobýval ve svém venkovském domě. Do města dojížděl pouze tehdy, bylo-li to nutné. Sychravé počasí příznačné pro tuto zemi si vybíralo svou daň i na rodině prince Johanna. Děti byly často nemocné. „Bílé nebo žluté mlhy vzbuzují pocit procházky v bílé vlně. (…) Přesto jsem si povšimla, že slunce zasvítí, jakmile opustíte Londýn.“ Vzpomínala na londýnské počasí princezna Sophie. Mezi jednu z největších kratochvílí Anglie patřil a stále patří lov. Princ Johann jej miloval zvláště v koňském sedle. Dramaticky zvlněná anglická krajina nabízela zkušenému jezdci mnoho náročných možností vyžití. K Londýnu se vztahuje také zmínka o těžké „Courschleppe“, což byla součást gala oděvů dvorních dam, která měla podobu dlouhé vlečky. Z té později princezna ušila pluviál, který údajně měli na sobě papežové Pius X. a Benedikt XV. při křtech a biřmování Schönburských dětí. První audienci u anglické královské rodiny popisuje princezna Sophie takto: „Ve velkém sále stály na jednom konci trůny krále a královny. Od trůnů běžel celým sálem červený koberec, který vedl k dvoukřídlým dveřím, za nimiž byli shromáždění hosté čekající na přijetí. Každý vstupoval jednotlivě. Rozbušilo se mi srdce, když sluha zvolal „Její Jasnost, princezna Schönburg“. Sluha mi dobře rozložil vlečku a já pomalými kroky – protože vlečka byla těžká – došla ke králi a královně, před nimiž jsem se dvakrát hluboce uklonila.“ Tímto ceremoniálem vstoupil princ Johann do nejvyšších diplomatických kruhů. Britský král Edward byl současníky považován za opravdu schopného politika, který věděl, co jejich vlast potřebuje, a byl díky tomu oblíbený ve všech společenských vrstvách. Oddanost, s jakou přistupovalo tamní obyvatelstvo k monarchii, bychom nalezli snad už jen na příkladu Vatikánu.

      Na podzim roku 1905 se ukázalo, že princezna Sophie je opět těhotná. Radost z dalšího těhotenství princezně zkalila správa o úmrtí jejího otce knížete Karla Friedricha Oettingen-Wallersteina, který zemřel dva dny před Štědrým dnem roku 1905. V březnu roku 1906 se narodila k velkému překvapení obou manželů dvojčata Luis Alexander a Luisa Alexandra.

      Z jara roku 1906 se konala v Británii velká rakouská výstava. Jejím hlavním organizátorem byl právě princ Johann. Množství náročné práce bylo oceněno mimořádným úspěchem, který výstava sklidila. Hlavní atrakcí celé výstavy byla tyrolská vesnička s opravdovými jódlery. Audience a výstava byly vrcholy princova londýnského působení. Za pár měsíců přišlo převelení na post vyslance na dvoře rumunského krále Karla I. Rodina se s Anglií loučila nerada. Oblíbila si tuto zemi i její obyvatele. I v pozdější době, když Británie vstoupila do války s Rakousko-Uherskem a Německem, vnímali Schönburgové Angličany a jejich zemi jako své přátele. „Krásná kultura a svoboda dělá život, který stojí za to žít.“ Těmito slovy, jimiž se princezna snažila vystihnout svůj obdiv k Anglii, zakončíme vyprávění o diplomatickém působení prince Johanna v Římě a v Londýně. Následující měsíc budeme prince sledovat v Bukurešti jako „šéfa“ tamní diplomatické mise.